Manitou Železné hory České spořitelny

A zase ta otázka "proč to dělám..."  A stejná odpověď jako vždy, tedy protože mě to baví a mám to rád. Závod se zázemím v Chrudimi se nevyznačuje žádným extra kopcem, ale trať se pořád vlní nahoru dolů a až poslední km vedou směrem dolů. Čas před startem jsem absolvoval jako vždy dle zaběhlého scénáře. Do prostoru startu bylo třeba trochu popojet, protože se začína v samém centru města na náměstí. Projel jsem si první metry a okouknul schody které jsou zařazené hned cca 200m po startu. Na svém HT bych si troufl na první řást, na další už bych jel jen na fullu, na HT to neumím. Ještě jsem se rozjel a do prostoru startu dorazil 10min před startem. Mám jistotu startovní pozice ze startovního bloku a to dost šetří čas a nemusí se stát na startu už půl hodiny před startem. Po startu neblbnu a jedu v klidu, schody stejně všechny zastaví. A tak se celé startovní pole hned zastavuje a tlačí se. Schody jsou atraktivní zpestření závodu, ale takhle brzo po startu je spíš na škodu než k užitku. I jedinci co by normálně schody sjeli musí tlačit, protože motat se mezi lidma není úplně bezpečné. Za sebe bych udělal nějaký okruh aby se to nadělilo a až pak bych to natáhl na schody. Uspěšně sebjehnu schody naskakuju na kolo a jede se. Snažím se něco sjet a využít toho, že úvodní km nejsou do kopce což mi vyhovuje. Bohužel se na sprintu po asfaltu proti větru dost vyštavím a při nájezdu do terénu se mi nejede vůbec dobře. Při stoupání do Křižanovic se cítím dobře a jede se mi celkem dobře. Tento druh tratí mi vyhovuje a mám je rád. Zhruba v polovině závodu někde kolem Modletína na mě přichází tradičně krize. Už jsem si na to zvykl a tak si nic nepřipouštím a snažím se vše překonat. Bohužel nohy se mi úpně zastavujou a nejede mi to. Na rovině se pohybuji rychlostí kolem 10km/hodině. Stav pokračuje a nevím co udělat. Pití mám, jídlo mám, všechno se zdá být ok. Až později si uvědomuji, že páteční trenink na silnici a si nebylo to pravé před závodem a zřejmě jsem tedy nestačil zregenerovat a tělo mi to teď náležitě vrací. Očima hypnotizuji tachometr a čekám na metu kolem 52km kdy by se měla trať zlomit do klesání. Po dosažení této mety se ale nic nemění a trať je stále nahoru dolů. Při dosažení mety 65km (to měl být již cíl), jsem už zoufalej a neskutečně se trápím. Mám co dělat abych točil nohama. Konečně poznávám prostor cíle a dojíždím. Musím se odprostit od délky udávanou pořadateli, protože není nic horšího když jedete 65 a nakonec je to 72. Rozdíl jen 7 km, ale jak to člověka umí rozhodit je neuvěřitelný. Výsledný čas 5:09:19 hovoří za vše. Tak za týden v Liberci.